Táborské a klokotské varhany - články publikované v tisku:ladislavsotek.freepage.cz

Varhany Děkanského kostela v Táboře.
První zjištěný záznam o varhanách je z roku 1729 za děkana Františka Josefa Jahody, stavitelem je uváděn Leopold Burkhart z Lokte.
V roce 1895 táborská firma Čeňka Skopka postavila dvoumanuálové varhany.
V letech 1941 -1943 provedl zásadní přestavbu varhan syn majitele firmy Vladimír Skopek. Varhany rozšiřil na 3 manuály s positivem v průčelí kůru. Staly se jeho postaveným největším pneumatickým nástrojem. Až do současnosti patří mezi největší varhany na jihu Čech. Klávesnice mají rozsah C - G3, 48 rejstříků, cca 4 000 píšťal.
Další úpravu provedla stejná firma za děkana Jaroslava Šebesty v létech 1950 - 1956.
V létech 1957 - 1977 se varhany neopravovaly, mimo drobnosti.
V roce 1978 za děkana Václava Žitného došlo pro špatný stav nástroje k opravě. Na návrh profesora Václava Rúta byla provedena úprava Komunálními službami Kutná Hora - bratři Kubátové. Některé rejstříky byly upraveny na jiné, např. Kvintadena, Sesguialtera, byl odstraněn Cornet z 1. manuálu. 1. manuál měl 13 rejstříků a 1324 píšťal, 2. manuál 9 rejstříků a 816 píšťal, 3. manuál 10 rejstříků a 816 píšťal , 1 mechanický rejstřík harfa. Positiv měl 6 rejstříků a 336 píšťal, pedál 9 rejstříků a 378 píšťal. Celkem varhany měly 48 rejstříků a 3670 píšťal. V této době měla církev špatné podmínky a byl zázrak, že vůbec k opravě varhan došlo, i když dnes máme k této opravě a změně disposice kritické připomínky.
V letech 1995 až 1998 za děkana msgre Vladimíra Vyhlídky byla uskutečněna generální oprava pražskou firmou Fišer. Pneumatiku nahradil elektromagnetický systém. Byly opraveny píšťaly, impregnovány dřevěné píšťaly a časti včetně skříně, zrekonstruován hrací stůl. Do 1. manuálu byl vrácen rejstřík Cornet 8 3-5x s 238 píšťalami. Varhany mají 3 manuály 49 rejstříků a 3908 píšťal.
Disposice varhan :
1. manuál: Principál 8, Bordon 16, Kryt 8, Gamba 8, Salicionál 8, Flétna 4, Oktáva 4, Jubilant 4, Sesguialtera 2a2/3 + 1a3/5, Kvinta šumivá 2a2/3 + 2, Mixtura 1a1/3 4-6x, Trompeta 8, Cornet 8 3-5x.
2. manuál: Kryt líbezný 16, Principál houslový 8, Fléta harmonická 8, Oktáva 4, Flétna příčná 4, Flétna polní 2, Tercián 1a3/5 + 1a1/3, Akuta 1 3x, Oboe 8.
3 .manuál: Kvintadena 16, Kryt koncový 8, Fléta trubicová 8, Principál 4, Klarinet 4, Fléta vzdálená 4, Kvinta 2a2/3, Flageolet 2, Terz 1a3/5, Cimbál 2/3 3ř, Vox humana 8, l mechanický rejstřík „harfa“.
Positiv: Copula 8, Principál 4, Flétna amab 4, Oktáva 2, Kvinta 1a1/3, Superoktáva.
Pedál: Kamzičí roh 16, Violon 16, Subbas 16, Nassard 10, Violon 8, Oktáva bas 4, Kvinta bas 5a1/3, Oktáva 2, Pozoun 16.
Spojky: I.-I., II.-I., III.-I., III.-II., II.-II., III.-III., III.-Positiv, II.-Positiv, I.-Positiv, III.-Pedál, II.-Pedál, I.-Pedál, Superoktava-Pedál.
Ostatní: Pevné kolektivy Piano, Mezzoforte, Forte, Fortissimo, Pleno, Volná kombinace I., Volná kombinace II., Crescendo-Decrescendo, Odpad Jazyky, Odpad 16, Automatický pedál, Prolong-pedál, Vypínač kolektivů ruční a nožní.

Klokotské varhany.
První zmínka o varhanách je z roku 1693, - „jistý varhanář pražský chce nový positiv do kostelíčka Nanebevzetí Panny Marie v Klokotech zhotoviti, též z Klokot starý do Dražic přenésti za 150 zlatých“.
Další záznam je z roku 1702 - byly zde varhany - není však známo jaké byly a kdy byly postaveny.
V roce 1892 byl obnoven kůr a pořízeny nové varhany, pravděpodobně měly jeden manuál se 6 rejstříky a pedálem. Na tyto varhany měl hrát i Antonín Dvořák. Domněnka může být věrohodná i podle zaznamenaných návštěv mistra Dvořáka v Táboře (byl přítelem ing. Františka Bolecha - profesor na táborské vysoké zemědělské škole, výborný klavírista, varhaník, dirigent táborského orchestru).
V roce 1938 začala stavba nových varhan táborskou firmou Skopek - pneumatické dvoumanuálové varhany - 5 rejstříků v 1. manuálu, 9 rejstříků ve 2. manuálu, 3 rejstříky v pedálu, 3 pevné kolektivy, 1 volná kombinace, tremolo a kolektiv cresc.decrescenco. Nástroj se dochoval až do roku 2004.
Varhany nebyly prakticky udrržovány. V roce 2000 se stal nástroj téměř neovladatelným. Hrály ty píšťaly, které hrát neměly a to neustále, nehrály ty, které hrát měly. V letech 2004 – 2005 za faráře Martina Sedloně došlo ke generální opravě firmou „Organ service Roháč – Juráň“ Olomouc. Pneumatický systém byl nahrazen elektromagnetickým, byl postaven nový hrací stůl.
Dispozice varhan:
1. manuál: Principál 8´, Kryt 8´, Salicionál 8´, Gamba 8´, Flétna trubicová 4´dig., Oktáva 4´, Flétna lesní 2´dig., Mixtura 2-2/3´,Trompeta 8´dig., Zvony chrámové dig.
2. manuál : Bourdon 16´(C-h první oktávy – dig. dostavba), Aeolina 8´, Roh kamzičí 4´, Flétna trubicová 8´, Flétna amábilis 8´dig., Flétna vzdálená 4´ ext., Kvinta 2 2/3´ext., Flageolet 2´ext., Tercie 1 3/5´ext., Cymbál 1 1/3´repetující, Hoboj 8´dig., Šalmaj 4´dig., Tremolo (s regulací).
Pedál : Subbas 16´, Violonbas 16´, Cello 8´ext., Oktávbas 8´dig., Pozoun 16´dig.
Spojky I/P, II/P, II/I 4´, II/I 8´, II/I 16´, I/I 4´, I/I 16´, II/I sopránová, autopedál.
Crescendo válec s úrovní 1-30, žaluzie II (balanční šlapka), Setzer kombinace v bankách 1-16 v devíti úrovních (144 volných kombinací), transpozice +/- 9.

Články uveřjněné v tisku :
Koncert 18. května 1990 - LUNEL - Francie
Málo známá díla obdivuhodně podaná umělci zcela neznámými. Nádherný večer.
Deník MIDI LIBRE – Lunel – Francie. Překlad kritiky ze dne 20.5.1990. Spolek přátel varhan (Amis de l´Orgue) – zahraniční koncert.
Mimořádný, to je přívlastek, který se nejpřesněji hodí na koncert, který nám v pátek poskytl Spolek přátel varhan v Lunelu. Mimořádný pro skromnost umělců – ještě se k tomu vrátíme – ale také pro autory, kteří s výjimkou Dvořáka a snad Máchy byli obecenstvu neznámí.
Je pravda, že Československo je země vzdálená. Avšak určitě tvoří část Evropy a to Evropy křesťanské a jeho hudba neobsahovala nic, co by šokovalo naše uši. Ale poněvadž je na křižovatce různých směrů, podlehlo jim postupně, což stačily prokázat první tři zpěvy – Kyrie (Hospodine pomiluj ny) z XI. století., velmi klasické, pak hymna ke sv. Václavu, pravděpodobně pravoslavná, konečně husitský zpěv z XV. století.
Beze sporu katolicismus převládal v programu a nejdříve vánoční svátky, pro něž Čechové dávají přednost určitě vážnosti zmírněné pastorálními reminiscencemi. Je pravda, jde o pastýřský národ. Konečně často lze tu nalézt tu i tam melodie, které připomínají šalmaj.
Po fuze neznámého autora, jejíž majestátnost nezakryla skrytou nesnadnost, přišly opět dva vánoční zpěvy, z nichž bylo Kyrie od Ryby značně pozoruhodné. Pak zpěvné adagio a Biblické písně od Dvořáka, deset krátkých vážných skladeb, které nás přivedly zpět do časů starozákonní liturgie. A naproti tomu díla Ropka, Máchy a Foerstera užívající tradičních latinských textů se nám zdála důvěrněji známá. A na závěr o Sanctissima od Dvořáka byla z těch skladeb, které volaly po přídavku, který nám byl poskytnut krásným a radostným Laudate Dominum od Henri Dumonta.
Dosti jsme mluvili o dílech tak, že můžeme jen připojit něco i interpretech. Ing. Hřebec a Dr. Vlček jsou spíše vysoké barytony než skuteční tenoři. Hlasy ne jako polnice, ale plnější, pružnější, dovolující měnit jemný a silný zpěv.
Nemůžeme než chválit kvalitu jejich interpretace a skromnost, kterou prokázali. Pokud jde o Ladislava Šotka, který byl na začátku programu téměř nepostřehnutelný, ukázal na konci celou svoji schopnost, opět se skromností, jíž je schopen. A to je z naší strany největší chvála.
Obecenstvo trochu řídké, ale podivuhodně mezinárodní. Je pravda, že lunelské obecenstvo se vůbec neobtěžuje, aby se šlo podívat na ty, které nezná. Je to však nepochybně nejlepší způsob, jak odhalit neznámé talenty. Ještě jednou, tím hůře pro ty, kdo nepřišli.

Táborské listy pátek 27. prosince 1996 - Rybova mše oslavila jubileum.
Tábor (mv) – Na Štědrý den se ve 22 hod. 1996 konala v děkanském chrámu na Žižkově náměstí tradiční půlnoční mše Jakuba Jana Ryby „Hej mistře“ v provedení pěveckého sboru Hlahol řízeného sbormistrem Stanislavem Pešičkou. Posílen byl sólistkami Karolinou Berkovou, Ivanou Jarešovou a několika studenty gymnázia, na varhany skvěle doprovázel Ladislav Šotek. Ve své promluvě Mons. Vyhlídka mimo jiné zdůraznil potřeby vzájemného porozumění, tolerance a lásky. Zmínil se i o nadcházejícím kalendářním roce, který bude věnován významnému českému světci – svatému Vojtěchu. Věřící a všichni ostatní posluchači, kteří zaplnili téměř celý chrám, si na závěr společně zazpívali koledu Narodil se Kristus Pán a vyslechli si i světově proslulou skladbu F. Grubera Tichá noc.
Podobnou sváteční atmosféru měla i druhá mše, která se konala o půlnoci v klášterním kostele v Klokotech. Rybova Česká mše vánoční zde zazněla v kvalitním provedení místního chrámového sboru vedeného sbormistrem Zdeňkem Neklem opravdu slavnostně. A to nejen proto, že tato skladba měla premiéru před 200 lety, ale i proto, že klokotský sbor ji zde naposledy zpíval před padesáti lety. Potěšitelné je, že se zde lidé sešli v opravdu hojném počtu i přes velmi mrazivé počasí.

Atmosféra z kostelů se přenese domů. Táborské listy - 9.12.2009 David Peltán[
Táborskému varhaníkovi Ladislavu Šotkovi i dvěma táborským varhanám se dostalo pocty. Jsou nahrané na CD.
Tábor - Jedinečnost. Tak by se dal jedním slovem shrnout projekt, který nemá v regionálním vymezení obdoby. Celý by ho pak mohl ozdobit přívlastek smysluplný. V podzimním čase totiž vyšla táborskému varhaníkovi Ladislavu Šotkovi nahrávka. To je zároveň "archivem" zvuku místních varhan.
"Deska má být poctou a darem člověku, kterému něco takového ještě nevyšlo a bezesporu si to zaslouží. Stejně jako táborské a klokotské varhany. Na dvou kompaktech je zaznamenaný repertoár, který v kostelech hraje", říká tvůrce Vladimír Ječmínek z vydávající společnosti.
Po roce 1968 musely varhany v kostelech Proměnění Páně na hoře Tábor a Nanebevzetí Panny Marie v Klokotech mlčet diktaturou minulého režimu. V posledních deseti letech oba jedinečně, téměř tři století staré nástroje prošly generálními rekonstrukcemi.
Oblíbený repertoár.
Nyní vůbec poprvé může široká veřejnost slyšet jejich mohutné hlasy. Cílem projektu je mimo jiné právě představení odlišných zvuků obou nástrojů, síly a zachování památky. Na CD je autenticky zachycena zvuková atmosféra obou poutních míst i realistický zvuk varhan.
Na disku se záznamem varhan z Děkanského kostela najde posluchač především motivy starých mistrů rozšířených o vlastní improvizace a nápady Ladislava Šotka.
"Jedná se například o Kuchařovu skladbu Fantazie g moll. To byla má první skladba, kterou jsem na táborských varhanách hrál. Psal se tok 1968, zakrátko byly koncerty v kostelech až do revoluce zakázány," doplňuje autor.
Známé a u lidí oblíbené skladby jsou dominantou nahrávky z kostela v Klokotech. Na albu posluchači naleznou skladby Bachovy, Schubertovy, Mozartovy, Fibichovy, ale i písně nevarhanní - dílny M. A. Charpentiera a G. Rossiniho. Nedílnou součástí jsou opět Šotkovy improvizace, při nichž nenechal bez povšimnutí novinku těchto varhan - digitální rejstříky. Skladby obohatil napřík.lad o zvonkohru.
O desku je zájem.
Náklad dvojalba byl pět set kusů. Během měsíce jich zbylo pouhých sto.
"Jsme mile překvapeni, že je o desku takový zájem. Je to velká pocta panu Šotkovi, který je po léta spojen s hudbou v místních kostelech", poznamenal Ječmínek. Za úspěchem vidí zejména táborský patriotismus. Dolisování dalších kusů však zatím neplánuje. "Je to první vydání hudebního CD. Když však zájem potrvá, není problém vyrobit další kusy" upozornil. Desku mohou lidé koupit na koncertech Šotka.

V takový krásný společnosti - Táborské listy - 13.4.2002 Jaroslav Novotný
Nadšenců, kteří své životy upsali hudbě, mi bylo dopřáno potkat nepočítaně, ale tak skvělého varhaníka, jakým je Ladislav Šotek, jsem zblízka poznal pouze jediného.
Jeho životní příběh je ve své podstatě blízký většině těch, o nichž jsem se rozhodl v tomto cyklu vyprávět. Někde na počátku, v mládí, se člověk setká s čímsi, co ho natolik osloví, že se to pro něho přes prvotní zálibu postupně stává láskou, nezřídka vrcholící až jakousi neodbytnou životní posedlostí.
Vztah k hudbě si Ladislav Šotek přinesl na svět nejspíš už v genech zděděných po rodičích, takže bylo téměř samozřejmé, že již ve svých pěti letech začal hrát na klavír. Že se jednou stane varhaníkem, možná předznamenala i skutečnost, že nástroj, na který začal hrát, koupili rodiče od varhaníka Skopka, provozujícího svou firmu v blízkém sousedství. Zásadní vliv na vývoj mladého muzikanta měl ale poslední z jeho učitelů hudby, Emil Vacek, jehož zásluhou byl tehdy čerstvý maturant připraven ke zkouškám na varhanní konzervatoř. Jenomže nad touhou po hudebním vzděláním převážily rodinné finanční poměry, takže nezbylo, než si hledat zaměstnání. Ladislav Šotek si našel práci u pošty, a tomuto povolání, v němž vystřídal řadu funkcí, zůstává současný poštmistr, jinými slovy vedoucí sběrného přepravního uzlu Tábor 02, věrný dodnes.
Skloubit povinnosti v zaměstnání s láskou k hudbě, v níž se nadále soukromě vzdělával, nebylo nikdy jednoduché, a to nejenom kvůli časovému zaneprázdnění. Hraní v kostele při bohoslužbách nebylo v dobách komunistického režimu právě tím nejlepším, co by mohlo prospívat jeho osobní kariéře, jenomže žádné z příkoří nebylo pro Ladislava Šotka nikdy důvodem k tomu, aby se své lásky vzdal. A protože skutečná láska má svou hodnotu teprve tehdy, je-li opětovaná, vrací se mu nyní v podobě plného zadostiučinění. Toho se mu dostává především při jeho varhanních koncertech, pořádaných nejenom doma, ale často i v zahraničí. Hudba, neznající hranic, se mu tak stává prostředníkem k navazování nových přátelství se stejně vnímavými lidmi. Tyto vrcholné okamžiky jsou však vykoupeny doslova každodenním odevzdáním se hudbě, ať již hraním při mších, svatebních obřadech, nebo při komponování vlastních skladeb, či při pedagogické práci s mladými adepty muzikantského kumštu. Třebaže měl Ladislav Šotek příležitost hrát již na mnoha z oněch ušlechtilých nástrojů, přece jen nejvřelejší vztah má zřejmě k varhanám v kostele Proměnění Páně na hoře Tábor. Tento královský nástroj, jak bývají varhany často nazývány, pocházející z již zmiňované dílny táborského varhanáře Skopka, je svými třemi manuály a s 3 908 píšťalami vůbec největší v jižních Čechách. Navíc po generální rekonstrukci, uskutečněné před několika roky, se z nich stal nástroj vskutku dokonalý, který se pod rukama varhaníka dokáže rozeznít v široké škále barevnosti. Obdobně jako i jiné kvalitní varhany dokáží i tyto pomocí zvolených rejstříků napodobit hlasy houslí, hoboje, klarinetu či trubky a vyvolat tak v posluchačích pocit z naslouchání celému orchestru.
Patřím k mnohým z těch, kteří si za poslední roky dopřávají nádherné zážitky z vánočních varhanních koncertů, do jejichž programu Ladislav Šotek nikdy neopomene na závěr zařadit své volné improvizace, při nichž se celý rozlehlý chrámový prostor pod gotickou klenbou téměř hmatatelně prosytí velebností tónů, pronikajících do nejniternějších hlubin duší naslouchajících. Co víc si lze přát?

Koncert 17.07.2005 Děkanský kostel TÁBOR
Skvosty duchovní hudby rozechvěly chrámovou klenbu
Týdeník „Táborsko“ 21.07.2005 Pavel Stolina
Jako dlouholetého fanouška dobré hudby, zejména jazzové, mě vždy potěšilo, když renomovaný jazzový umělec zabrousil do oblasti tzv. hudby vážné. U nás byl v tomto směru průkopníkem trumpetista Jaromír Hnilička, jehož Jazzová mše se hraje dodnes.
Na něj postupně navázal klavírista Karel Růžička Svou Celebration Jazz Mass, jeho kolega Emil Viklický svitou Pocta Josipu Plečnikovi, kde zpívala Magdaléna Kožená, operou Faidra a naposledy melodramatem The Mysteryof Man, basista Petr Kořínek Kronikou Žďárského kláštera či v letošním roce Pavlica Oratoriem smíru. Nic se však nemůže vyrovnat tomu, když duchovní hudba zazní v tomu určených prostorách a navíc v té nejkrásnější kombinaci nástrojů - varhan a lidského hlasu.
Takový zážitek připravili minulý čtvrtek pro návštěvníky děkanského kostela mezzosopranistka Karolína Bubleová - Berková a varhaník Ladislav Šotek. Pro svůj koncert vybrali skutečné skvosty duchovní hudby několika století, počínaje velikánem 17. století H. Purcellem, přes o sto let později působícího J. Haydna až k velkým jménům století devatenáctého F. Lizsta, A. Dvořáka, C. Francka, E. Griega či G. Bizeta. Dvacáté století pak zdárně reprezentovali český varhaník B. A. Wiedermann a sám pan Šotek. V pořadu zaznělo Ave Maria Lizsta i Dvořáka, Adnus Dei Bizeta a dvakrát i Ave maris stella od Griega i Dvořáka. (Upřímně konstatuji, že náš mistr to uměl lépe).
K. Bubleová - Berková zpívala hodně a její hlas, nezesílený žádnou technickou vymožeností, zněl v chrámových prostorách obdivuhodně čistě, ušlechtile, se zdánlivě snadnými výškami a vzácně zastřeným témbrem v hlubších polohách.
L. Šotek ji doprovázel velice kultivovaně, s příznivou dynamickou hladinou a tak její zpěv mohl vyniknout v plné kráse.Vše si pan Šotek vynahradil ve skladbách varhanních - Wiedermannově Preludiu, Franckově výběru z L´organist, v gotické suitě L. Böelmanna a v závěrečné vlastní skladbě, vhodně nazvané Improvizace. Slyšel jsem ji již poněkolikáté a svému názvu dělá čest. Pokaždé je jiná, nebo snad lépe řečeno delší.
Táborská rodačka Karolína Bubleová - Berková, dcera profesionálního muzikanta, bývalá vynikající skokanka do výšky, vystudovala zpěv na českobudějovické konzervatoři u prof. Hraničkové a na HAMU u prof. R. Tučka. Už za dob studií začala vystupovat nejen doma, ale i v zahraničí a postupně si při svém mládí vydobyla významné renomé. Zpívala ve Francii, v Rakousku, Německu, Švýcarsku, Španělsku, Belgii, v loňském roce dokonce v Jeruzalémě a Tel Avivu Dvořákovy Biblické písně. Absolvovala rovněž čtyřměsíční stáž v Miláně na Conservatorio di Giuseppe Verdi u profesorky Stelii Doz. Účinkovala již na Pražském jaru, zvítězila v soutěži Emy Destinové, spolupracuje s Jaroslavem Krčkem, Kateřinou Englichovou a dalšími. Hostuje v Národním divadle (je umělkyní tzv. "na volné noze"). Jejím snem je role Carmen, na kterou se již postupně pěvecky a zejména morálně připravuje. Při jejím mimořádném talentu, píli, neobyčejné skromnosti a přátelské povaze věřím, že na splnění tohoto přání nebude čekat dlouho.
Ladislav Šotek, další táborský rodák, je na rozdíl od Bubleové Berkové amatérem. Jeho životním povoláním je "pošmistr", jak mu s úctou říká Jára Novotný ve své knížce V takové krásné společnosti. Ač mu bylo odepřeno vyšší hudební vzdělání, nalezl náhradní školní škamny za varhanami táborského kostela, kde hrával při bohoslužbách. Až po roce 1989 se mohl konečně jeho talent v plné míře rozvíjet a od té doby absolvoval mnoho "skutečných" koncertů doma i v zahraničí. Po rekonstrukci táborského nástroje, díla táborského varhanáře Skopka, již nemusí vyhledávat kvalitní varhany jinde. Ty táborské jsou nyní dokonalé, s možností pomocí rejstříků napodobit hlasy mnoha nástrojů. Navíc jsou - což se možná málo ví - jsou jedny z největších v jižních Čechách.
Pan Šotek jich využívá plnou měrou a vkládá do jejich velebného tónu všechen svůj talent a um. Když nasadil k Introdukci z Gotické suity, zdálo se mi, že klenba se zachvěla a věřím, že husí kůže neběhala pouze po mých zádech. Ve svém věku neustále zraje a je opravdovým mistrem tohoto královského nástroje. Dlouhotrvající potlesk zaplněného kostela, zaznívající při děkování umělců, asi nejlépe vyjadřoval pocity, se kterými jsme se pomalu a neradi, plni nádherných tónů, trousili kolem rušných předzahrádek do běžného života.


Jihočeské téma dne : Mladí mají o hru na varhany zájem, nástroje ale chybějí.
Táborské listy – Jižní Čechy, pondělí 03.10.2005
Varhany jako hudební nástroj našly svoje uplatnění už v dávné historii hlavně kostelích při různých církevních obřadech. Je to nástroj se soustavou píšťal, které jsou rozeznívány proudem vzduchu, vháněného do varhan složitým mechanismem. Předchůdcem varhan byl čínský hudební nástroj šeng. Ve 2. století před naším letopočtem byly v Alexandrii vynalezeny varhany na vodní tlak. Okolo roku 350 našeho letopočtu byly vytlačeny vzduchovými varhanami. Současné moderní nástroje jsou často elektrické.
Varhaník hraje na mších, svatbách i na koncertech.
Tábor – Dvaašedesátiletý Ladislav Šotek hraje na varhany už pěknou řádku let. V pěti letech začal s pianem a ve třinácti objevil krásu zvuku píšťal monumentálního nástroje.
„Můj první učitel na piano byl varhaník. Další na tom nebyl jinak. Navíc pocházím z věřící rodiny, a tak jsem chodil jako malý chlapec často do kostela. Tam mě varhany naprosto uchvátily“, svěřil se.
Již od roku 1965 dělá svou hrou radost při svatbách v obřadní síni, mších v kostele a má za sebou dokonce i řadu koncertů, kterých se účastní od roku devadesát. Vystupoval v německé Kostnici, ale i v Rakousku a Francii. Několik lidí na varhany naučil hrát a v současné době učí řemeslu svou dceru a synovce.
V roce 1997 obdržel od města prestižní cenu za kulturu. „nejraději mám improvizaci“ dodal na závěr.

Atmosféra z kostelů se přenese domů
Táborské listy - 9.12.2009 David Peltán[
Táborskému varhaníkovi Ladislavu Šotkovi i dvěma táborským varhanám se dostalo pocty. Jsou nahrané na CD.
Tábor - Jedinečnost. Tak by se dal jedním slovem shrnout projekt, který nemá v regionálním vymezení obdoby. Celý by ho pak mohl ozdobit přívlastek smysluplný.
V podzimním čase totiž vyšla táborskému varhaníkovi Ladislavu Šotkovi nahrávka. To je zároveň "archivem" zvuku místních varhan.
"Deska má být poctou a darem člověku, kterému něco takového ještě nevyšlo a bezesporu si to zaslouží. Stejně jako táborské a klokotské varhany. Na dvou kompaktech je zaznamenaný repertoár, který v kostelech hraje", říká tvůrce Vladimír Ječmínek z vydávající společnosti.
Po roce 1968 musely varhany v kostelech Proměnění Páně na hoře Tábor a Nanebevzetí Panny Marie v Klokotech mlčet diktaturou minulého režimu. V posledních deseti letech oba jedinečně, téměř tři století staré nástroje prošly gnerálními rekonstrukcemi.
Oblíbený repertoár.
Nyní vůbec poprvé může široká veřejnost slyšet jejich mohutné hlasy.
Cílem projektu je mimo jiné právě představení odlišných zvuků obou nástrojů, síly a zachování památky. Na CD je autenticky zachycena zvuková atmosféra obou poutních míst i realistický zvuk varhan.
Na disku se záznamem varhan z Děkanského kostela najde posluchač především motivy starých mistrů rozšířených o vlastní improvizace a nápady Ladislava Šotka.
"Jedná se například o Kuchařovu skladbu Fantazie g moll. To byla má první skladba, kterou jsem na táborských varhanách hrál. Psal se tok 1968, zakrátko byly koncerty v kostelech až do revoluce zakázány," doplňuje autor.
Známé a u lidí oblíbené skladby jsou dominantou nahrávky z kostela v Klokotech. Na albu posluchači naleznou skladby Bachovy, Schubertovy, Mozartovy, Fibichivy, ale i písně nevarhanní - dílny M.A.Charpentiera a G.Rossiniho. Nedílnou součástí jsou opět Šotkovy improvizace, při nichž nenechal bez povšimnutí novinku těchto varhan - digitální rejstříky. Skladby obohatil například o zvonkohru.
O desku je zájem.
Náklad dvojalba byl pět set kusů. Během měsíce jich zbylo pouhých sto.
"Jsme mile překvapeni, že je o desku takový zájem. Je to velká pocta panu Šotkovi, který je po léta spojen s hudbou v místních kostelech", poznamenal Ječmínek. Za úspěchem vidí zejména táborský patriotismus. Dolisování dalších kusů však zatím neplánuje. "Je to první vydání hudebního CD. Když však zájem potrvá, není problém vyrobit další kusy" upozornil.

U Svatého Jana se poprvé koncertovalo
Týdeník Milevské noviny 3/2011 strana 11 Eva Taterková[
Květov/Svatý Jan
V kostele svatého Jana Ktřitele u Květova se v neděli 2. ledna 2011 od 16 hodin konal koncert. Ve zdejším kostelíku se ale koncerty běžně nepořádají a nedělní vystoupení bylo pro všechny premiérou. Jak pro účinkující tak téměř sedmdesát diváků.
V úvodu kněz Jakub Berka všechny krátce přivítal. Poděkoval. že přišli navzdory mrazivému počasí a popřál všem krásný nevšední zážitek. Zpěv Hany Žvachtové doprovázel na varhany Ladislav Šotek a na příčnou flétnu Dorotka Lukášová. Posluchači se mohli zaposlouchat do skladeb J.S.Bacha, G.F.Händela, W.A.Mozarta, A.Vivaldiho a dalších hudebních autorů. Zpěv Hany Žvachtové se prolínal s hudebním doprovodem a ve vzájemné symbióze zaplnil prostory chrámu. Domine Deus, Sonáta F dur, Toccata a fuga, Ave Maria, Gloria, Aleluja a několik dalších skaldeb. Od českého autora Jana Jakuba Ryby Rozmilý slavíčku a Milí synáčkové. Závěrečné koledy Tichá noc a Narodil se Kristus Pán si zazpívali společně všichni.
Za kulturní zážitek, který na prahu Nového roku přispěl ke sváteční atmosféře si účinkující vysloužili dlouhy potlesk. Odměnou od kněze Jakuba Berky kromě slov uznání a díků byly čokolády Studentské pečeti místo květin. "Květiny by v té zimě dnes asi zmrzly", vysvětlil děkan.

Varhaník Ladislav Šotek si vychovává nástupce.
Táborsko 21. prosince 2011 - Josef Musil
V Táboře je málo lidí, kterým při svatebním obřadu na matrice nehrál Ladislav Šotek na varhany. A ti, kteří chodí na koncerty do kostela na Žižkově náměstí nebo v Klokotech, jej už slyšeli určitě. Je typem hudebníka, o němž se právem říká, že má nadání od Pána Boha. Uznání se těší i mezi profesionály, jak o tom svědčí už začátek dopisu, který mu na jeho webové stránky napsal skladatel Jiří Laburda: „Znám vás z doby, kdy jste hrál s táborským Hlaholem mou skladbu. Varhanní part tam rozhodně nebyl nikterak snadný, a proto jsem si již tehdy říkal, že rozhodně nebudete nějakým běžným varhaníkem...“

V seznamu skladeb, které hrajete, uvádíte i samostatnou improvizaci. Jak jste se naučil improvizovat?
Moje první improvizace přišla již vlastně v roce 1965 z naprosté nouze. Tehdy mi bylo dvaadvacet let. Hrál jsem v táborském kostele Brixiho Pastorální mši. Je to několikadílná skladba a noty jsem měl na samostatných listech. Když jsem ji doma cvičil, měl jsem strach, aby se mi pak při produkci noty nerozlétly, tak mi babička nabídla: „Tak já ti to sešiju.“ Dal jsem jí tedy noty, ale nějak mi z nich vypadl jeden list. Babička si toho nevšimla, listy sešila k sobě a já to už nezkontroloval. Vzal jsem noty a šel hrát. Orchestr, sbor, dirigent a já za varhanami. Plný kostel posluchačů. Hudba plynula a přišla poslední část skladby. Otočil jsem list, a ono tam nic nebylo! Dirigent si všiml, jak jsem vyděšený a povídá: „Co děláš?“ „Nemám noty.“ „Tak musíš zpaměti.“ Začal dirigovat a já v hlavě lovil skladbu. Ale zpaměti jsem ji neuměl. Co teď? V takové chvíli nemůžete říct: Nemám noty a nechat hraní. Nezbývalo než improvizovat. Naštěstí ta část stála především na sboru a orchestru. Dirigent na mě vždycky tlumeně křikl, jaký základní akord bude následovat a já si vymýšlel hudbu, o které jsem si myslel, že by ji Brixi třeba mohl napsat. Skladbu jsme dohráli a posluchači nic nepoznali.
Vaše samostatné improvizace jsou pro posluchače zážitek. Zdokonaloval jste se pak nějak v tomto umění?
Odpovím zase příhodou. Začátkem 90. let měl ve Veselí nad Lužnicí koncert pan profesor Jaroslav Vodrážka z Prahy. Varhanická jednička a mistr improvizace. Samozřejmě jsem si jeho vystoupení nenechal ujít. Po jeho výborném vystoupení následovala beseda. Zeptal jsem se, jestli se dá improvizace nějak naučit. Odpověděl: „Naučit se dá a učí se to na hudebních školách. Dokonce i já jsem napsal učebnici o improvizování. Ale když vám k tomu nedá ten nahoře, tak se člověk snaží zbytečně.“ Osmělil jsem se a pozval jsem profesora Vodrážku do Tábora na koncert. Dobrácky řekl: „No, tak někdy to dáme dohromady,“ což ale taky mohlo znamenat, že mu to nikdy nevyjde. Utekly tři měsíce a najednou mi v neděli večer zvoní telefon a jeho sekretářka volá, že pan profesor se rozhodl, že by si ve středu přijel do Tábora zahrát koncert. Narychlo jsme tedy spojili jeho vystoupení s večerní mší, která koncertu předcházela.
Jak se vám mše hrála?
To víte – pan profesor v publiku. Měl jsem toho, jak se říká, plný kecky. Když jsem dohrál, vyběhla za mnou kůr jeho kolegyně, taktéž varhanice, a s rozzářenýma očima povídá: „On vás pochválil. Važte si toho, protože jen tak někoho nechválí.“ A za ní už přicházel sám pan profesor. „Pane kolego, hrál jste to dobře,“ řekl. Povídám mu, že já, obyčejný varhaník, který nemá ani konzervatoř, nemůžu být kolega takového Mistra. On ale trval na svém: „Říkám vám, pane kolego. A je to tak.“ Této pocty si dodnes cením. Pak pan profesor zasedl k varhanám a zahrál vynikající koncert. V každém tónu bylo znát, že hraje hluboce věřící člověk. Když dohrál, poprosil jsem ho, jestli by nepřednesl závěrečnou improvizaci. „Tak dobře, ale budete mi při tom dávat registry,“ řekl. Začal tiše improvizovat a vždycky na mě jen kývl, to bylo znamení k přidání dalšího registru. Hudba zesilovala, mohutněla a skončila ve strhujícím forte. Pak se na mě pan profesor podíval a řekl: „Pane kolego, dobře jste to vymyslel, jsem spokojen.“ A to byla pro mě hned druhá pocta toho večera.
To by to chtělo uvést ještě nějakou do poctu třetice...
I tu jsem dostal. Od města Tábora. V roce 1997 na náměstí při Táborských slavnostech. Vzpomněl jsem si při tom, jak mě v minulosti sledovali a někdy i vyhrožovali kvůli tomu, že chodím hrát do kostela, a najednou je jiná doba a já za totéž držím v ruce cenu. V duchu jsem si řekl: Teď věřím tomu, že zázraky se dějí.
Na svých webových stránkách uvádíte, že jste se začal v pěti letech učit hrát na klavír. Proč jste si pak zvolil jako hlavní nástroj varhany?
Jsem člověk věřící a odmalička chodím do kostela. Tam varhany nejdou přeslechnout a ani přehlédnout. Mně se ohromně líbily. Když mi bylo sedmnáct,byl v táborském kostele jako ředitel kůru pan Josef Hart. Všiml si, jak varhany hltám a povídá: „Když chodíš hrát na klavír, nechtěl bys to zkusit i na varhany?“ A víc už říkat nemusel.
Většina táborských hudebníků nejprve projde místní hudební školou. Také jste tam chodil?
Ne. V padesátých letech, kdy jsem byl malý, se asi urodilo hodně klavíristů a já měl smůlu, že na mě nikdy nezbylo v táborské „hudebce“ místo. Ale to nevadilo. Chodil jsem postupně k několika učitelům hudby soukromně, naposledy k řediteli hudební školy, Emilu Vackovi. Bydlel kousek od nás na Budějovické ulici a hodina mi u něj doma začínala ráno v půl sedmé. Přivstal jsem si, zahrál jsem si u něj a pak jsem běžel do školy. Při jeho hodinách jsem zažil krásný pocit, kdy si mladý adept na hudebníka uvědomí, že už se z něj rodí skutečný hudebník. Pan Vacek mi tehdy řekl: „Tobě to jde. Nechceš jít na konzervatoř?“
Ale nešel jste. Proč?
Peníze. Bylo jich doma málo. Učitel mě sice připravil ke zkouškám na varhanní konzervatoř do Brna, ale tatínek si s tím lámal hlavu. „Hochu, já bych tě tam asi těžko uživil,“ povzdechl si. A tak jsem 27. května 1960 odmaturoval na jedenáctiletce a hned 1. června jsem nastoupil v Táboře na přepravní poštu 2. A u pošty jsem pracoval 47 let.
Nemrzelo vás to?
Někdy ano, ale díky poště jsem poznal i zajímavé varhany. Pracoval jsem totiž několik let na provozní inspekci a jezdil jsem na kontroly pošt po Jihočeském kraji. A když to šlo, snažil jsem zjistit, jaké tam mají varhany. A měl jsem k tomu i několik spojenců. Třeba poštmistra ve Vimperku. Ten hrál na varhany v místní obřadní síni. Samozřejmě jsem inspekční cestu zakončil s kolegou u varhan. Anebo v Lukavci u Pacova zase měli pana faráře, který sám varhany opravoval i stavěl. Takového člověka jsem si nemohl nechat ujít.
Neudal to na vás někdo?
Ale samozřejmě. Netrvalo dlouho a už mě můj nadřízený upozorňoval, abych takové věci nedělal, že bych taky mohl přijít o práci. Jenže já když přijel na nějaké místo, o kterém jsem věděl, že tam mají dobré varhany, tak jsem to stejně nevydržel a šel se na ně podívat. Hudba a varhany, to je můj druhý život. Mimochodem, když jsem po maturitě nešel na konzervatoř, pan Vacek mě učil dál, třikrát týdně. Časem mi nabídl, abych nastoupil jako učitel do „hudebky“. Ale mělo to podmínku. Nesmím hrát v kostele. A tak jsem mu řekl: „Pane profesore, já vám děkuji, ale kostelní varhany neopustím.“ Přišly i další nabídky, a zase stejná podmínka. Proto jsem radši zůstal na poště. I tam mi sice ředitel čas od času říkal, že musím skončit s hraním v kostele, ale nakonec se nikdy nic nestalo. Pomáhalo mi, že hraji při svatbách v obřadní síni, jiný varhaník tehdy nebyl.
Jak jste se k tomu dostal?
V pětašedesátém roce dostal táborský národní výbor do obřadní síně první elektrofonické varhany. Pan Vacek tam na ně měl hrát. Hned mi nabídl, jestli si takové hraní nechci převzít. Měl jsem do toho chuť, ale tehdy jsem jezdil s přepravní poštou a pracoval jsem v turnusech i o víkendech. „Nevadí, budeme se při hraní střídat,“ vymyslel pan Vacek kompromis. V roce 1972 ale onemocněl a nemohl hrát. V té době jsem už pracoval na poště jako zástupce vedoucího a měl jsem víkendy volné. A tak jsem vzal hraní na svatbách na plný úvazek. A že jsem měl komu hrát! V 70. a 80. letech bylo běžné, že za jeden den oddali i patnáct svateb. Rekord mám devatenáct odehraných svateb za sobotu. Svatebčané se střídali i po čtvrthodinách.
A vás to opravdu pořád bavilo?
Jistě, vždyť to pro mě jako hudebníka byla veliká škola. Varhaník tam hraje nejen skladby, které si novomanželé vyberou, ale musí taky improvizovat. Očekává se, že bude hrát při vstupu svatebčanů do síně, při jejich odchodu a při dalších úkonech. Taková hudba se nesmí být příliš komplikovaná, aby na sebe nestrhávala pozornost, a musí mít v sobě něco z nálady předchozí skladby a postupně připravovat uši posluchačů na další píseň.
A to národnímu výboru nevadilo, že chodíte hrát i do kostela?
Vadilo. Dokonce mi jeden tajemník oznámil: „Kdo hraje v kostele, nemůže hrát u nás.“ Našli za mě „náhradu“, jenže ta nesplňovala ty požadavky a tu úroveň, na kterou už byli zvyklí. Proto mě soudruzi vzali na milost a já svatby hrál dál a hraji dodnes. Před varhanami mi prošlo dobrých deset tisíc svateb.
Vychováváte si své nástupce?
Naštěstí už je mám. Svou dceru Marušku jsem hodně naučil a ona mě už dokáže v kostele i na Městském úřadě zastoupit tak, že posluchači nepoznají, že já nehraji. Další nástupce je můj synovec Ondřej Šotek, z něhož se stává také dobrý varhaník. A opravdu velikou radost mám teď ze svého dvouletého vnuka Štěpánka. Pořád si zpívá, a čistě. Už teď je jasné, že podědil muzikální geny.
Letos opět přednesete Českou mši vánoční. Máte spočítáno, kolikrát už jste ji veřejně hrál?
Přesně to nevím, ale bylo to více než stokrát. Vzpomínám si, že v jednom roce jsem jí hrál šestkrát. A vůbec mi nezevšedněla. Atmosféra, která Rybovu mši provází, člověka prostě pohltí. Mám tuto mši natolik rád, že jsem si ji v mládí dokonce ručně opsal inkoustovým perem. Ve středu 21. prosince ji budu hrát v Divadle Oskara Nedbala s komorním orchestrem Bolech – a zase se na ni těším.